Kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad se rozkládá nenápadné náměstíčko. Škroupovo náměstí působí svým útulným kruhovitým tvarem velmi poklidně, přesto se tu odehrála jedna z klíčových demonstrací proti komunistickému režimu. Když zabloudíte z velmi živého Jiřáku do vedlejších ulic, nemůžete nenarazit na poměrně malé a velmi klidné místo, na Škroupovo náměstí.
Na první pohled se zdá, že jde jen o další příjemné zákoutí na pomezí Vinohrad a Žižkova, nicméně právě zde se začala psát nedávná historie sametové revoluce, jejíž třicetileté výročí jsme tento listopad oslavovali. Událost ze Škroupova náměstí je totiž ještě o jeden rok starší než slavná manifestace na Národní třídě. V prosinci roku 1988 se na Škroupáku odehrála první povolená demonstrace proti totalitní vládě komunistické strany. Informovaly o ní mnohé zahraniční zpravodajské agentury a demotivovaným obyvatelům Československa vlila novou naději na změnu poměrů v zemi. Lidé doufali, že opozice získá silnější hlas a komunisté podobně jako v sousedních státech východního bloku v Maďarsku a Polsku pomalu ustoupí od tuhé politiky zastrašování a útlaku.
Z Václaváku na Žižkov
V tom se ovšem naděje disidentů i občanů mýlily. Komunisté vůbec nestáli o jakoukoliv diskuzi nebo oslabování své moci. Povolení demonstrace úzce souviselo s oficiální návštěvou tehdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Byl prvním francouzským prezidentem na návštěvě v Československu a požadoval, aby během jeho návštěvy nebyla opozice nikterak perzekvována. Proto se nakonec disidentům, konkrétně pěti sdružením: Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, České děti, Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislé mírové sdružení, povedlo zorganizovat k 40. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv OSN 10. prosince 1988 demonstraci. Na rozdíl od manifestací ze srpna 1988 k výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy však tentokrát šlo o povelenou demonstraci. Disidenti původně chtěli jít demonstrovat na Václavské náměstí. To jim ještě Obvodní národní výbor Prahy 1 nepovolil, úspěch slavili až na Praze 3. Pravděpodobným důvodem, proč to na Novém Městě nešlo a na Žižkově ano, zůstává, že si komunisté nepřáli mít demonstraci, i když oficiálně povolenou, přímo v centru města.
Snídaně s prezidentem
François Mitterrand se během své cesty v Československu snažil podporovat opoziční snahy. I proto se 9. prosince setkal na snídani s osmi disidenty. Toto hodinu a půl dlouhé setkání v Buquoyském paláci na francouzském velvyslanectví, kterého se vedle Václava Havla zúčastnili ještě například Jiří Dienstbier, Václav Malý nebo Petr Uhl, vneslo značnou morální vzpruhu mezi odpůrce komunistické režimu. „Vážení přátelé, když jsem byl před třemi týdny, podobně jako mnoho mých přátel, na cele v Ruzyni, uvažoval jsem o různých věcech, například o tom, zda tam nezůstanu natrvalo. Kdyby mi tam někdo byl řekl, že za tři týdny budu snídat s francouzským prezidentem a den nato vystoupím na nezakázané manifestaci, myslel bych si, že žertuje,“ komentoval Václav Havel druhý den svůj zážitek před davem demonstrantů na Škroupáku. A nejen to, prezident Mitterrand si u snídaně zahrál na proroka, když prohlásil: „Jsem rád, že se zde setkávám s předními osobnostmi doby příští.“ A netrvalo to ani do konce jeho volebního období a už si třásl s Václavem Havlem rukou, ne jako s představitelem utlačované opozice, ale jako se svým prezidentským protějškem a celosvětovou politickou hvězdou. „Což ale vůbec nezname¬ná, že za pár hodin nemohu být opět na cele v Ruzyni,“ pokračoval na Škroupáku ve své řeči Havel. Skutečně, k prezidenství a svobodné zemi vedla ještě mnohem delší cesta než se v prosinci 1988 na Škroupově náměstí mohlo zdát.
Jiskra naděje
Demonstrace proběhla velmi úspěšně. Vedle Havla promluvili i další disidenti jako například Ladislav Lis, Václav Malý nebo Petr Placák. Státní hymnu zazpívala během normalizace zcela umlčená Marta Kubišová. „Václavovi jsem říkala: ‚To si nemohl vybrat horší místo, protože tam nás mají jak na talíři ze všech stran.‘ A Václav řekl: ‚Když Ti ten kožich zlejou, tak já ti koupím novej,‘“ vzpomíná Kubišová. Sice nedošlo k žádnému násilnému rozehnání ze strany bezpečnostních složek, ale celou akci detailně sledovala StB. Podle jejích záznamů se na náměstí shromáždilo okolo 5 000 lidí. I když demonstrace byla povolená, i hned po odjezdu francouzského prezidenta ji komunisté označili za protizákonnou. Rudé právo nařklo demonstranty ze zneužití výročí a ze snahy destabilizovat politickou situaci. „Shromáždění pochopili jako příležitost k jednoznačným útokům proti ČSSR,“ psal komunistický plátek. Přestože naděje na uvolnění byly zmařeny, jiskra ze Škroupáku planula ještě v lednu během Palachova týdne, aby se naplno rozhořela o rok později na Národní třídě.
Autor: Filip Liška