Před čtyřmi roky získal cenu publika v celonárodní soutěži Popstar, můžete ho vidět hrát na Jiřáku, ale koncertuje po celé České republice. Říká si Bludný JimBo a má kapelu The Most Naked Men. Ve světě hudby rozhodně nebloudí, ví přesně, co chce, a to i od života. Chce zpívat a hrát a docela dobře se mu to daří. Mně nejvíce fascinuje, že je svůj. Vím, že už je to taková fráze, ale u tohohle hudebníka to platí na sto procent.
Živíš se hudbou?
No jasně. Skládám, zpívám, hraju a jsem rád, když to někoho baví poslouchat. Proto to dělám.
A vychází ti to?
Jo, jsem nějakým záhadným způsobem v pohodě, až se divím. Když byla korona a všichni jsme byli zavření doma a nemohli de facto nic moc dělat, já měl aspoň čas sedět ve zkušebně nebo ve studiu. Jinak jsem byl zachumlaný v peřinách se svojí Honey. Nejdřív mě nouzový stav trochu otravoval, ale nakonec jsem byl i rád. Pro takový regenerační klid by ho měli vyhlašovat každý rok. Člověk najednou zjistí, že nepotřebuje tolik ropy, dokonce jsem slyšel, že se platilo tomu, kdo si ji odvezl. Himaláje byly po třiceti letech vidět z čínské strany. Zajímavé ale je, že jsme jako asi jediná kapela měli během platnosti těch šílených opatření živý koncert.
To se smělo?
Máme geniálního agenta. Nejdřív mi zařídil povolení, abych mohl hrát během korony na ulici. Zkušebnu máme na Strahově, přímo na stadionu, kde jsou nevyužité prostory. Chodil jsem tam hrát téměř denně, potkával jsem studenty, a tak mě napadlo, že bychom mohli z tamního balkónu, který je směrem ke kolejím, udělat koncert do oken. Agentovi se podařilo sehnat povolení od Magistrátu Prahy 6 a od strahovského stadionu – lidi tak mohli přijít na takové obrovské parkoviště, s rozestupy, ale hráli jsme pro ně naživo.
To jsi hrál se svou kapelou, sólo ale taky vystupuješ?
Sám hraju především na ulici nebo když si mě někam pozvou vyloženě sólo. Jinak hraju s kapelou. Na začátku srpna budeme s klukama vydávat album Honey&Moon. Máme už spoustu písniček, ale na jeho vydání přišla řada až teď. Album v sobě nese příběh jedné lásky, dvě poloviny jedné duše. Příběh o mezilidských vztazích, mé jeblé mysli, rock’n’rollových večírcích a především o emocích, které mi během psaní veršů a melodií lítaly z extrému do extrému. Zatímco jeden song je hluboký, temnější a mollový, další je jednoduchá durová čtyřakordovka s chytlavým refrénem. Je z toho zřejmé, co jsem si loni zažil, ale vyskytuje se tam i spousta metafor, které platí pro situace, ve kterých se všichni občas ocitáme.
V čem to bylo těžké?
Celý album je hlavně o lásce mezi dvěma lidmi, kteří vědí už od první chvíle, že se znají strašně dlouho. Na psaní písniček nic těžkého nebylo, těžší bylo zažít to, co vyjadřují. Inspirací mi byla moje skvělá krásná chytrá a talentovaná Barborka. Ze začátku prý moc nevěděla, jestli o ni stojím. Lidi mě totiž někdy špatně chápou, když něco říkám. Na rozdíl od toho, když se vyjadřuju hudbou. Tam je to jasnější a srozumitelnější. Více se vypíši. Proto jsme „most naked“. Když hraju, odkrývám víc, než jenom khaki plášť v parku u dětského hřiště.
Ty názvy jsou dva, viď?
Jako sólista si říkám The most naked man, s kapelou The most naked men.
Jakou máš v kapele funkci?
Skládám, zpívám, hraju na kytaru a na piano. Někdy dělám i producenta.
Album teď tvoříme u Milana Hermana, úžasný člověk. Ten říká: „Já vám to pomůžu nahrát, ale producent jsi ty“, to já musím vědět, co všechno tam chci a jaký to má mít zvuk. Tím na mě padla celkem tíha. Musíš se rozhodovat tak, aby to vyznělo nejlépe, jak je to jen možné.
Popiš mi to.
Skládám tak, že si sednu ke klavíru, nahodím si základní harmonii, když chci něco říct, začne mi to samo psát, to je docela hned. Jako bych to ani nepsal já. Někdy si poslechnu nějakej nápad a řikám si: „To jsem psal já?“ Většinou to pak stejně hodim do koše. (smích) Každopádně song je napsanej celkem rychle, ale pak to chce doladit zvuky, rytmiku, na kterou mám skvělého bubeníka, melodické linky kytary, aby se to shodovalo s náladou, kterou chceme předat. Potom jdeme nahrávat do studia, kde třeba zjistíme, že to zní jinak než ve zkušebně, a tak se musíme rozhodnout, jestli to tak necháme a budeme schopni to zahrát na jevišti, nebo tam dáme jiné zvuky.
Máte naplánované koncerty?
Máme před sebou křest alba, asi první týden v srpnu. Potom chceme udělat ještě jeden větší koncert. Zase na Strahově. Všechno info bude na Instáči.
Jak dlouho hraješ?
Od malička. Na začátku jsem hrál na flétnu, klarinet a saxofon. Pak jsem byl nějakou dobu vrcholový sportovec. Vesloval jsem asi pět let a v osmnácti jsem se vrátil k hudbě. Nejdřív jsem hrál v jedné kapele na ságo, pak jsem se začal učit hrát na kytaru a začal jsem psát vlastní věci. Ve třeťáku na gymplu jsme víc než do školy chodili s jedním kamarádem hulit trávu a hrát flamenco. Od něj jsem se tenkrát naučil základy a různý flamenco speciality v pravý ruce.
Studoval jsi konzervatoř?
Tu ještě studuju. Z gymplu jsem šel na filosofii, tu jsem nedodělal a teď jsem na konzervatoři, kde se věnuju popovému zpěvu. Na zpěv a piano mám skvělou učitelku. Mám to tam hodně rád. A zajímavým způsobem si mě tam oblíbili, a proto mě zřejmě ještě nevyhodili. Protože většinou chodím jen na individuální předměty, jak jsem zvyklý z vysoké, takže na těch teoretických předmětech se moc neobjevuju, akorát u zkoušek, které ale obvykle dopadají velmi dobře. Nevím, proč to, že tam tolik nechodím, profesory tak štve.
A kolik ti vlastně je?
Jak kdy. Dokonce jsem i jednou ve škole nakecal úplně jiné číslo. A taky nepravé místo narození a nikdo si toho nevšiml – nejspíš to je pořád zapsané v třídnici.
Nesetkal ses někdy s kritikou, že si žiješ až moc podle sebe?
Málokdy ti to řeknou lidi do očí, ale cítím, že když odejdu za roh, tak mě občas pomluví. To je jasné. Ale docela mě to baví. Užívám si života a dělám, co mě baví. I když se snažím to nepřehánět a zaměřuji se na dodělání alba. Už se těším, až vyjde, aby posluchači, kteří přijdou na podzim na naše koncerty, věděli, na co jdou. Protože teď nás můžou lidi znát jenom z koncertů.
A na co půjdou?
Já myslím, že pokaždé asi trochu na něco jiného. Vlastně nevím. Pro ně je to něco jiného než pro mě. Každý to vnímá jinak. Nedokážu odhadnout, co se jim bude líbit. Vlastně ty písničky, které složím jen tak z legrace, se líbí nejvíc. Třeba mám jednu, kterou po mně chtějí skoro pořád – je i na internetu, jmenuje se „Mrs. Lovely“. Tu nesnášim. A taky se hodně líbí jedna, kterou jsem složil ve snu. „Rails“.
Ve snu?
Jo, přišla ke mně ve snu. Zdál se mi zvláštní krásný sen a moje Barborka mě probudila, když se zavrtěla. Chtěl jsem se do něj vrátit a pomalu už jsem usínal a najednou jsem zjistil, že mi ve snu hraje písnička. Tak jsem rychle vstal, schoval se na záchod a zapsal jsem si základní harmonii, napsal text, dal jsem Barborce pusu a šel zas spát. Druhý den jsem se vykašlal na školu a dodělal ji.
A jak hraješ na Jiřáku, tak to musíš mít nějaké povolení?
Nemusíš, ale na této straně břehu můžeš hrát jen v sudou hodinu a nesmí se hrát v šest večer kvůli mši. Ale musím říct, že místní policajti jsou fakt super, nejsou to žádní blbci, kteří by někoho jen tak otravovali, spíše pomáhají a vysvětlují, kdy a jak můžu hrát. Dokonce se už jeden z nich těší, až si koupí naše cédéčko.