Sympatický a mladý DJ Lucas Hulan, který žije na pražských Vinohradech, se na hudební scéně pohybuje od roku 1996. Hrál ve spoustě pražských podniků, i v žižkovské Akropolis. Slyšet jste ho mohli i v Londýně, Berlíně, Brightonu, Švédsku, Polsku, Itálii, Řecku, Švýcarsku nebo Kostarice. V České republice ho zastupuje Chapeau Rouge. Proslavil se také legendární warehouse párty s názvem Mikro v Microně. Je majitelem vydavatelství Telepatin a Nightphunk Recordings. Nyní v době Covidu musel hraní nechat, ale nepropadá trudomyslnosti a našel si náhradní práci, kromě toho pracuje na novém hudebním projektu. Na to, ale až bude opět moci být na pódium se fakt těší. Položili jsme mu pět otázek:
Popiš ve zkratce to, co je pro dýdžejování nejpodstatnější?
Na tanečním parketu je pro mne asi nejpodstatnější být propojen s publikem. Důležité je umět se vcítit do návštěvníků párty a vytvořit tak perfektní atmosféru. Ne vždy je to jednoduché. Mám pocit, že pro každého Dje je nejpodstatnější mít kvalitní soundsystém a equipment, na kterém hodně záleží, a bez toho by jinak tu pravou atmosféru nikdy nevytvořil. Těch faktorů je samozřejmě mnohem více. Rozhodně je také důležité mít to správné publikum, které ví, kam jde a na co se chce bavit. To spoluvytváří tu dobrou atmosféru, a hlavně trávíte s těmito lidmi mnohdy celou noc. Je důležité se cítit dobře v klubu a s tím jsou spojené i tyto pro někoho malinké detaily. Vše je propojené.
Jakou největší párty coby DJ si zažil?
Upřímně nejsem moc příznivec halových akcí a mega festivalů. Mám rád spíše komornější menší akce, kde je kolikrát lepší atmosféra. Pro mě je ideál hrát pro 200 až 500 lidí, ale hrával jsem i na větších festivalech nebo parties pro více než 3 000 lidí, a to mě nikdy moc nebavilo, protože kolikrát jsem ani nevěděl, co mám hrát. Většinou jsem zažil, že stage na takhle velkých akcích je tak daleko od publika, že se nedokážeš jednoduše napojit a dostat se do té správné atmosféry. Většinou to bylo stresující, než abych si to užil.
Jak prožíváš nouzový stav? Tahle doba musí být pro tebe dost komplikovaná
Ano, tato doba je pro nás všechny velice komplikovaná a musím říct, že dlouho jsem sháněl nějakou náhradní práci. Djingu se věnuji skoro 26 let, takže to opravdu nebylo jednoduché. V tuhle chvíli pracuji pro kamaráda jako brigádník na rekonstrukci jedné pražské vily a snažím se tuto temnou dobu nějak přežít. Ve volných chvílích pracuji na novém hudebním projektu a připravuji nové releases pro můj label Telepatin. Všichni musíme doufat a věřit, že se situace snad brzy zlepší a budeme moci opět dělat to, co milujeme a umíme nejlépe.
Býváš před vystoupením nervózní?
Tohle je zajímavá otázka. Pamatuji si, když mě tehdy v 90. letech pozval DJ Loutka na legendární párty Shake v pražské Roxy, tak jsem měl obrovskou trému. Tehdy jsem si říkal, že snad nejsem schopen ani ten set odehrát, ale nakonec po pár mixech jsem se dostal do té správné atmosféry a bylo vše fajn. Tréma mě provází celý život a je v podstatě jedno, kde hraju, ale tento pocit mám u každého hraní, je úplně jedno, zdali je to v malém baru nebo v klubu, kde je 1 000 lidí. Občas jsem si říkal, že kdybych tu trému před hraním neměl, asi bych pak už nemohl dělat Dje (smích).
Jakou muziku v poslední době posloucháš?
Aktuálně poslouchám a přehrabuji se ve starých devadesátkových vinylech ve stylu house a acid techno. Z těch nejnovějších mě moc baví poslední album Touching The Sublime od Tomase Jirku nebo debut Fragility of Context od mého domácího oblíbence a kamaráda Olivera Torra.