Hrál v kapelách Bomberos, Bobr chutná dvakrát, Relaps a MZH. Na triku má spoustu vlastních písní. Tu poslední s názvem Socha svatého Pepí Čihák (39 let) nazpíval se členem Divokýho Billa Vaškem Bláhou. Vloni mu vyšla básnická sbírka Poslední origami. Na Vinohradech bydlí celý svůj život a nedá na ně dopustit. Jak se mi svěřil, hospody vyměnil za rodinou pohodu, a tak ho nejčastěji můžete potkat někde na Jiřáku s kočárkem.
S hudebníkem Vaškem Bláhou si natočil videoklip Socha svatého. To byl tvůj nápad?
Ano, když je vhodný čas, domluvím se s partou zkušených muzikantů. Pohybuji se v hudbě přes dvacet let, tak vím, koho oslovit. Dělal jsem nejvíc s producentem Kulíškem Novotným a Alešem Zenklem. Naposledy jsem poprosil Vaška, se kterým se známe dlouho, jestli by do toho nešel se mnou. Jemu se ten nápad líbil, tak jsme si to natočili. Hodně mě také potěšila účast mého učitele na kytaru, pana Josefa Kůstky (beatová legenda, zakládající člen Blue Effect, Bacily), kterému jsem se skoro po pětadvaceti letech ozval, jestli se nepřidá na housle. Máme ho tam spolu s krásnou a šikovnou violoncellistkou Annou Sauce (Smrtislav).
Tvoje kapela Relaps ještě existuje?
Máme pauzu na dobu neurčitou. Aktuálně se věnuji hodně rodině, raději jdu na procházku než na zkoušku, ale doufám, že se na pódiu ještě někdy setkáme. Teď si tak jednou za rok nahraju písničku s klipem pod vlastním jménem.
Tvoje hudební tvorba se od začátku hodně proměnila.
To ti přijde jen proto, že poslední věc je akustická. Jak říkával Bakča (zesnulý člen punkové kapely E!E), všechno je to stejně bigbít.
Změnil se ale obsah písní.
No dříve to byla větší depka. V poslední písničce zpíváme o soše svatého Václava. Je to nejen pocta Václavovi, ale je v tom jistá symbolika. Každý se drží ve své skořápce, je uvězněn ve vlastní pomyslné soše, nedokáže dát najevo své city. Skrz tu skořápku, která je kolem nás, nemůžeme proniknout k lidem ven.
Kdy a kde tě napadají písně?
Nápad může přijít kdekoli, spíš to mám tak, že si sednu, řeknu si, že něco napíšu a většinou ze sebe něco dostanu. Hlavně doma.
Takže nikde venku, v kavárnách?
Tam bych se nesoustředil.
A knížku jsi psal taky doma? Řekni nám o ní něco víc.
Taky doma. Je rozdělená do dvou částí. První obsahuje temno a říkanky. Mám z ní dobrý pocit a reakce na ni jsou pozitivní, což mě moc těší.
Ta poezie není moc veselá, viď?
Byl jsem v horší životní fázi a potřeboval se z toho vypsat. Šlo to vlastně samo.
A druhá část?
To jsou veselé říkanky. Snažím se v nich komentovat život okolo nás s nadsázkou a humorem.
A kde tu knížku čtenáři mohou najít?
Ve knihkupectvích jako je Luxor, Academia nebo třeba Dobrovský.
Plánuješ napsat něco dalšího?
Možná, ale to je otázka řady let. Nějaké náměty už mám. Zůstanu u poezie. Prózu se nechystám psát, ani bych to neuměl.
Kdo je tvůj první posluchač?
Manželka. Je upřímná, když se jí to nelíbí, tak to řekne a já pak o tom přemýšlím a když mám pochyby, tak to předělám.
A je pyšná, že má doma umělce?
No, hlavně na to, že chodím do práce a že jsem zodpovědný táta. (smích)
Označení umělec se mi příčí, fakt příšerné slovo. (smích)
Chtěl by ses tím živit?
V té naší malé kotlince je to těžké a takové ambice ani nemám. Beru to jako koníček.
A co rád posloucháš?
Já jsem odkojený rockovými kapelami – nejvíce mě ovlivnily v pubertě Green Day. Ale nemám rád škatulkování. Z české scény mám nejraději Tři Sestry, Lety mimo, Vladimíra Mišíka, Divokýho Billa, Krausberry, Gaia Mesiah, Sodomu Gomoru (Řezník, DeSade), Plexis, Smrtislav, SPS, Skyline, Záviše, Baumaxu, Lucii, Prago Union, E!E, Mňágu, Trojky a je toho ještě hodně.
Kdy tě napadlo, že sám budeš hrát?
Asi ve třech letech u sjíždění desek Hložka s Kotvaldem, nejvíc však, když jsem byl v patnácti s tátou na koncertě Green Day – to už je 25 let zpátky, hrozně to letí.
A co tě baví kromě hudby?
Běžný život. Někdo by mohl říct, že je stereotypní. Možná je, ale mně to vyhovuje. Jsem konzervativní a potřebuju zázemí a mantinely. Mám v sobě bohéma, který už mi naštěstí nedělá v hlavě a srdci paseku, vycházíme spolu. Před dvěma lety mě chytil elektrický skateboard, na něm jezdím i do práce. Na skejtu jsem drandil vždy, ale teď mám elektrický s nafukovacími koly a je to super, nemusím řešit každý kamínek a jedu i do kopce. Když je čas, tak dále filmy, seriály, PlayStation, Nintendo, pohyb, knížky.
Ty ses na Vinohradech narodil. Co tě tady nejvíce baví?
Prostředí, které se pojí i se vzpomínkami na dětství – moc hezkými, to díky rodičům, prarodičům a ségře, taky partě kámošů, které znám od školky a se kterými jsem stále v kontaktu. Mám rád žižkovské hospody, kam jednou za čas zavítám. Fascinuje mě Žižkovská věž. Tu mám dokonce vytetovanou na ruce.
Co bys na závěr vzkázal našim čtenářům?
Milujte se a množte se.
Výběr básní:
Žižkovská věž (ze sbírky Poslední origami)
Žižkovský trojsloupe, k nebesům se tyčíš pyšně
strážná věži nezapomeň bdít
než lak se oloupe, zasloužíš si ódy písně
jak velké oko střeží či se do tebe skrýt
spatřilas mockrát mé cesty směr Žižkaperk
zamlžené návraty i několik polibků
pod tebou se probrat odpadlý šperk
tubus a komnaty s nadějí vloženou do zítřků
z okna bytu často se pokloním
jak skála držíš nad městem měst
samoty nikdy už přec se nebojím
než nám kdy raketo odcestuješ.
Sousedská
Rozverný Žižkove
sleduji tvé brány
co asi ukrýváš
v prostopášné noci
nebe tě chrání
jak hřbitov křídla vrány
z času si krájíš
houpeš se něžně v bocích
lokály dýmů
zničené prahy
prapory dominant
duší ti vlají
stín vniká do stínu
kde jsou druhé břehy
vlastníš na krásu grant
co na kousky krájí
pod střechou v dece
se lidé milují
kočičí hlavy
hladí podrážky bot
při dešti kapky
do popelnic bubnují
magické stavy
jak poševní vchod.
Mýdlo
Kluzký hade, co znáš kouty těla
za pohlazení daň, doteky se cvrkáváš
póry vybrousíš, zbyde s vůní běl
černou pěnu pláčeš a tu po sobě necháváš