Simona Bohatá vydala nedávno přes nakladatelství Host novelu „Všichni sou trapný“ a čtenáře vrací o třicet let zpátky na Žižkov. I se všemi atributy tehdejšího Žižkova, pavlače, staré známé hospody, děti, co se učí ve dvanácti kouřit.
Spisovatelka má na kontě ještě jednu knihu „Máňa a my druzí“, kde se také vrací do dětství a dospívání. I její kniha o Žižkově je inspirována autorčiným dětstvím.
Kniha zaujme už anotací, která začíná „Žižkov osmdesátých let, svět sám pro sebe. Do Prahy se chodí jenom výjimečně. Estébáci, šlapky a veksláci možná překračují hranice oběma směry, ale děti, kriplové a týraná zvířata jsou doma jenom na Žižkove. V próze Všichni sou trapný se odchlipují okraje společnosti.“ Jak opravdu vidí život na Žižkově před více než třiceti lety jsme se zeptali přímo autorky:
Jak dlouho jste žila na Žižkově?
Od nějakých svých jedenácti do dvaceti, zdá se to jako malý úsek života, ale pro mě byl velmi důležitý. Jednak proto, že se jednalo o formativní léta dospívání, dále proto, že jsem se díky přeřazení z výběrové školy na školu takzvaně normální setkala s vrstevníky, jejichž životy byly velmi odlišné od toho, co jsem znala doposud. Pohltilo mě to.
Opravdu vidíte zpětně Žižkov takový, jaký jste ho popsala v knize nebo to byly spíše dětské oči a teď na to máte jiný pohled?
Ano, vidím ho stejně. Někteří mí čtenáři mi říkají, že dětské postavy knihy jsou nedětsky vyspělé. Jenže Žižkov nikdy nebyl zrovna dívčí internát a když si uvědomíte, že se děj knihy odehrává v období velkého bourání a ničení, tedy v době, kdy mnoho mých spolužáků přicházelo o domov, není se čemu divit. Dospělost přicházela, i když ji nikdo nezval.
Jsem ráda, že jsem poznala Žižkov v jeho původní podobě, i když jen na poslední chvíli.
Co byste ráda, aby se na pražském Žižkově nikdy nezměnilo?
To, co už se bohužel nedá vrátit. Byla bych moc ráda, aby se přestaly zastavovat poslední zelené plochy a mám pořád strach o Nákladové nádraží. Byla bych moc ráda, kdyby se proměnilo v kulturní centrum bez zástavby dalšími skleněnými věžáky. Byla bych ráda, kdyby prokoukla Husitská, která se výše mění na Koněvku. Hlavně ať už tam nebourají. To bych si moc přála.
A je něco, co se vám nyní na Žižkově líbí, co tam kdysi nebylo?
Nevím, nechci být nespravedlivá. Na Žižkov se teď dostávám jen letmo, když jsem tam byla naposledy, míjela jsem hodně sympatických bister a malých obchodů, to je moc fajn. Ale nějaké změny k lepšímu třeba ve veřejném prostoru jsem si nevšimla. To ale neznamená, že tam žádná není, jen jsem na ni třeba nenatrefila.
Ve svých knihách zpracováváte téma dětství a dospívání? Jak vidíte tuhle životní etapu a proč máte potřebuji ji literárně zachytit?
Dětství a dospívání jsou náročné životní etapy, protože o sobě nerozhodujeme sami. Ani nemůžeme, ale potom jsme vydáni na milost a nemilost těm, kterým jsme se narodili nebo s kterými žijeme. Jejich záře i stíny se nám otiskují do nitra, do hlavy a my mnohdy nevíme, jak moc jsme jimi ovlivněni. Je těžké být rodičem, ale ještě těžší je být dítětem. Možná i proto, že rodiči se stát můžeme, ale také nemusíme, ale dítětem jsme do konce svého života.
Zajímá mě ten dlouhý a náročný proces sebeuvědomění si sebe sama, vymezování prostoru v rodině. A také to, že rozumem hodně věcí, událostí a činů dokážeme pochopit, a přesto se v nás odehrává tolik protichůdných pocitů. My jen tušíme, že jsou ozvěnami dávno zapomenutých dní našeho dětství a provázejí nás po zbytek života. S tím se ostatně potýká i hlavní postava mé další knihy.
Jak píšete? Máte nějaký rituál? Píšete denně či nárazově?
Ráda bych psala častěji a déle, ale musím se něčím živit. Pracuju jako pracovní asistentka osob s mentálním postižením, a kromě toho máme rodinnou firmu, Designovou dílnu, na jejímž chodu se pracovně podílím. Je to časově docela náročné a chvíle pro psaní si hledám velmi pracně. Naštěstí má moje rodina velké pochopení a vycházejí mi vstříc, jak mohou.
Kniha má docela dost postav, jak to děláte, že se v nich neztratíte? Píšete si poznámky?
Já nemám pocit, že má kniha hodně postav, ale to je asi tím, že je všechny osobně znám a i ty, které jsem si vymyslela. Všichni se stali součástí mého života. Ale vlastně asi vím – píšu, jako bych si promítala film. Dokud se mi kapitola nerozeběhne před očima, nejde mi to. Zkoušela jsem si psát poznámky, ale bylo to nanic. Nakonec se mi příběh stočil podle svého. V knize je kapitola Rudla. Původně to mělo být o Soukupce, Rudlově sestře, jenže ten film se mi začal stáčet úplně jinam a já ho musela psát tak, jak mi běžel hlavou.
A k těm postavám na závěr. Původně to byly tři povídky, takže postav v každé bylo tak akorát. Hostu se ale nejvíc líbila první z nich a navrhli mi, abych z ní udělala knihu. Trochu se mi podlomila kolena, ale po debatě s redaktorem Honzou Němcem jsem měla jasno, jak to bude vypadat a tehdy jsem si udělala jediné poznámky, které k něčemu byly. Kniha vznikla spojením první a třetí povídky. Prostřední povídka se stala základem mé další knihy, která vyjde letos v létě.