Herec David Matásek má na kontě desítky filmových i divadelních rolí. Proslavil se zejména postavou Kendyho ve snímku Jak svět přichází o básníky. Herecké umění prokázal i na prknech, která znamení svět, působil v divadle Komedie, Kladno, Roxy a dodnes hraje v Národním divadle. Má početnou rodinu a spousty zájmů. A to hlavní, žije na Žižkově, a proto jsme mu položili pár otázek.
Hrál jste v několika divadlech, i v Národním, chybí vám nyní hraní? Co teď vlastně děláte?
Abstinenční příznaky jsem měl hlavně na jaře. To prázdno po večerech, ta absence denního kontaktu s kolegy, s diváky, s prostředím byla nepříjemná. Za celou svoji kariéru jsem neměl tak dlouhé volno. Pak jsem si uvědomil, že je to vlastně šance, jak přemýšlet o své práci trochu jinak, že to asi hned tak nepomine, že nemá smysl nějak se užírat a skuhrat a že tohle podivné období může mít i svá pozitiva. Jenže pak nastalo září, vrátili jsme se do divadla a já zjistil, že moje kondice, myslím tu mentální, je pryč. To profesní sebevědomí, pružnost v myšlení, jistotu a klid jsem postrádal. A než jsem měl šanci se dostat do formy, zavřeli divadla zase. Jasně, nesedím doma a nebrečím nad fotkami z premiér, to není můj styl, nazkoušeli jsme s divadlem Verze do šuplíku jednu komedii, kterou můžeme kdykoli vytáhnout, natočil jsem další pokračování Případů podle Hany Proškové pro Českou televizi, střihnul jsem si tajemnou roličku ve filmu Jedině Tereza, ale každodenní hraní, ten neustálý trénink, to není. A ještě abych nezapomněl, točím audioknihy, to je zkušenost, za kterou jsem moc vděčný. To je pro herecké řemeslo výborná věc.
Jestli to dobře počítám, tak máte čtyři děti, a jste počtvrté ženatý, tak o tomhle chci slyšet více. Jak zvládáte se postarat o tolik dětí?
Nevím, jestli uspokojím Vaši zvědavost, ale musím konstatovat, že je to úplně obyčejná logistika, psychologické minimum a hodně lásky. Obdivuju všechny rodiče, především pracující matky, jak při současné situaci zvládají distanční výuku, vaření minimálně jednoho teplého jídla denně, volnočasové aktivity pro nejmenší a do toho vlastní práci. To myslím žádné kompenzační programy nemůžou dostatečně ocenit. Moje žena pracuje z domova, takže si k práci sedá po deváté večer a nezřídka končí dlouho po půlnoci. Snažím se samozřejmě pomáhat seč mi síly stačí, ale hlavní nálož pochopitelně leží na ní.
Natočil jste nespočet filmů a seriálů, nicméně už navždy budete spjat se sérií filmů o básnících. Jak na dobu natáčení těchto snímků vzpomínáte?
Tím, že se Básníci točili v rozmezí čtyřiceti let, jsou vlastně takovou naší hereckou kronikou. S Pavlem to byla naše první filmová zkušenost, měli jsme vlastně veliké štěstí a nejsem si jist, zda jsme si to v té době uvědomovali. A samozřejmě pak přišla řada dalších projektů, ale pro většinu národa zůstaneme “básníky”.
A musím se zeptat na Žižkov, proč bydlíte tady, co se vám tady líbí?
Žižkovákem jsem s malými přestávkami od narození. Bydlel jsem tu na různých místech, jako dítě na Jarově, takže sáňkování a lumpárny na Židovských pecích, v současnosti bydlím u Prokopova náměstí. Žižkov vždycky byl a myslím, že i zůstal čtvrtí, kde si nikdo na nic nehraje. Jsou tu lidé laskaví i perzóny ostré jako brus. Není tu nic falešného a podléhajícího momentálním trendům, zároveň je to čtvrť s velikým potenciálem. A teď, během pandemie a vládních opatření se ukázala síla a solidarita místních. Za všechny chci jmenovat holky z Bar Behind The Curtain a kluky z Pracovny/Laskafe.
A je něco, co se vám tu fakt nelíbí, co byste chtěl změnit?
Možná víc ohleduplnosti majitelů psů a rychlejší internet. Ale to snad časem zvládneme.