Když stojíte na náměstí Jiřího z Poděbrad, nemůžete si nevšimnout nově zrekonstruovaných bytových domů, zejména okouzlujícího rohového zeleného secesního domu s číslem popisným 1659/2 v Laubově ulici. Výstavba tohohle domu se datuje do roku 1912. Přejdete-li ulici, narazíte na další secesní nově opravený dům s číslem 1561/9 (náměstí Jiřího z Poděbrad), která byl vyprojektován v roce 1909 a o rok později už stál. Ve Slavíkově 1562/4 byl postaven další dům stavitelem Josefem Kutinou v roce 1910, návrh na dům vznikl o rok dříve. Než přejdeme k dalším domům, vysvětlím, proč vás tolik zahlcuji letopočty. Zaprvé abychom věděli, v jaké době tyto budovy vznikaly, v jaké kultuře a prostředí se rodily a za druhé si povšimněte jedné věci, a sice té krátké doby od návrhu k postavení. Stavební řízení trvalo obvykle dle složitosti stavby od půl do přibližně jednoho roku. Neskutečné. „Tehdy to stavěli vysoce kvalifikované osoby, většinou architekt a stavitel byl jedna a táž osoba,“ vysvětluje architekt Martin Hrdlička, specialista v týmu projektantů investora pro památkově chráněné části domů, s pověřením průzkumů, návrhů a dozoru provedení renovace těchto částí a uměleckořemeslných prvků, přizvaný k těmto úkolům ing. arch. Martinem Hradečným koncem roku 2014.

Ve výčtu domů ještě zbývá objekt nedaleko v Lucemburské 1610/9 postaven v roce 1911 architektem Václavem A. Benešem a v Mánesově 1649/ 86 taktéž v roce 1911.

Kouzlo uměleckého řemesla

Podívejme se na to, kdy byly domy postaveny. V letech, kdy náš národ směřoval k počátku samostatné republiky. Secesní styl se odrazil ve všech oblastech umění i běžného života. Když se vrátíme do konce 19. století, mladí umělci jsou nespokojeni s neustále se opakujícími tématy – jak na poli malířském, literárním či architektonickém, a tak chtějí dát nový vzhled všemu, a to nejen v umělecké sféře, ale i ve stylu oblékání či nábytku. Hnacím motorem byl ovšem rozvoj průmyslu a ukládání zisků i investic do výstavby nájemních domů na jednotlivých stavebních parcelách zastavovaného území. Architekti – stavitelé museli být obecně výtvarně zdatní. Dekor fasád, vnitřních prostor vestibulů a schodišť se navrhoval a prováděl dle individuálních návrhů i typových šablon v nabídce stavebníkovi. Na dokončování těchto staveb se podílela tehdy běžná řemesla, jako fasádníci, štukatéři, kameníci, kováři a zámečníci a další řemeslníci, výjimečně i pozlacovači, cizeléři, pasíři, řezbáři, malíři a sochaři. Častým znakem secesních domů jsou přírodní ornamenty, zdobení motivů rostlinstva a zvířat. Tento dekor postupně ustupuje do geometrické zkratky, projevující se zejména ve schematických zjednodušujících štukaturách, ornamentu, ale i třeba celkového postupu k modernizaci s uplatněním tvrdých teracových omítek, kamenicky pojednaných. Stavělo se a bouralo i v centru, ale hlavně v nezastaveném území Žižkova Vinohrad, Vršovic, Nuslí a samozřejmě i jinde v Praze.

Domy byly jakousi vizitkou majitelů, a i když byl tehdy velmi přísný řád ohledně staveb, vše šlo jako po másle. Majitel parcely po schválení komise mohl okamžitě stavět. Nejvíce dům reprezentovaly kvalitní dispozice bytů, vstupní vestibul a interiér domovního schodiště, ale i  vkusná a okázalá výzdoba fasád, ta odrážela úroveň majitele. „Fasády těchto domů jsou kulturním odkazem generací, jejich kulturnosti a dobré práce,“ dodává architekt Hrdlička.

Velký podíl na modernizaci umění i architektury měl spolek výtvarných umělců Mánes, kam patřil také významný architekt Jan Kotěra, který se vymezuje předešlé generaci. Jeho umělecké cítění navazuje na dobu po Manifestu České moderny, která zdůrazňovala individuální svobodu, obzvlášť v době rozmachu průmyslové výroby. Právě Kotěra stál u přelomu od rostlinné secese ke geometrické moderně. Tedy kdy respektoval zdobení, ale na prvním místě vnímal účel stavby a architekturu chápal jako tvorbu prostoru.

Vinohrady coby usedlosti na blátě

„Nájemní domy na Vinohradech se stavily obecně v blokové zástavbě, fasády domů byly provedeny v dobovém doznívajícím pseudoslohu, kde se uplatňovaly formy klasicistní, renesanční, gotické i barokní, z moderních pak formy secesní, postupně přecházejících k secesi geometrické,“ říká Hrdlička. „Nové zastavovací plány přetvářely starou, od středověku pro zemědělství využívanou oblast zemědělců pěstující vinou révu, ovoce, zeleninu a jiné produkty uplatněné na pražských tržištích. Bylo to území zemědělských usedlostí, jejichž názvy podle polohy přešly do názvu míst a nových ulic Kanálka, Švihanka, Pštroska, Hainovka a další, byly jich desítky. V úvodu zmiňované domy byly postaveny tak mezi lety 1908 a 1911, kdy vznikala tato zástavba v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad.“ Například dům ve Slavíkově ulici má na průčelí abstraktní keramickou barevnou mozaiku symbolizující exotický květ, subtilní geometrická balkónová zábradlí a zároveň je doplněn klasicky secesními štukaturami olivových ratolestí s listovím. Asi nejvýraznější fasádu má dům na adrese Mánesova 86, kde se uplatňují štukatury modelované většinou na místě „od ruky“ a zdůrazněné výraznou barevnou škálou v detailu, které podtrhují celkový výraz – dojem z celku fasády, je to v Mánesově ulici doslova unikátní původní pojednání fasády průčelí domu.

V druhé polovině 19. století se Praha začala dynamicky proměňovat ve velkoměsto, protože došlo k zbourání městských hradeb. V té době se architektura v Praze zaměřuje na rozvíjející se způsob života v období akcelerující průmyslové revoluce, odklání se od forem historického centra a směřuje právě k výstavbě činžovních domů, často s  obchody, kavárnami, restauracemi a jinými provozy služeb a řemesel, staví se bankovní a pojišťovací domy, školy, spolkové domy aj. objekty. Proměnou prochází i Vinohrady, v roce 1869 měla Královská vinohradská obec 75 domů s 1274 obyvateli (v roce 1879 byly prohlášeny městem) a v roce 1922 žilo na Královských Vinohradech 83 tisíc obyvatel.

Oblast dnešních Vinohrad a Žižkova procházela na začátku minulého století velkým stavebním boomem. Do té doby bylo na bývalé viniční oblasti jen pár usedlostí. Na dobových fotografiích můžeme vidět tramvaje, které se řítí po prázdné ulici. Chodníky byly bez dlažby, jen plné bláta. Ovšem to se mělo rychle změnit. Území se začalo rychle plnit činžovními domy i vilami a průmyslovými podniky.

Teplo bylo pouze u kamen

A jak vypadaly (a svým způsobem vypadají) byty uvnitř? V této oblasti to byly domy již s vysokým standardem s toaletou a koupelnou s kotlem na ohřev vody. Hlavní místností byl obvykle salon nebo chcete-li obývací pokoj, propojený přes vstupní halu bytu s ostatními místnostmi. Tam se vařilo na sporáku. V pokojích byla obvykle lokální kamna na uhlí. A tak není divu, že právě v kuchyni se lidé zdržovali co nejvíce, plnili tam různé domácí práce a někdy i spali. Dispoziční řešení navrhoval architekt podle rámcového zadání investora. Podle velikosti stavební parcely se vytvářely rodinné byty 3+1 a více, ale i byty 2+1 i 1+1 –  obvykle s předsíní. Větší byty se v některých případech navrhovaly podle konkrétního netypového schématu, potřeboval-li investor mít v domě třeba soukromou ordinaci atp. Obyvatelstvo před, ale i po vzniku ČSR bylo různých národností a vyznání, jednalo se však o situované občany se společenským postavením – tehdy střední a vyšší střední vrstvy. Vinohrady a těsně přilehlé části Žižkova byly zkrátka dobrou adresou na rozdíl od spodního Žižkova, kde se stavěly laciné a méně kvalitní domy pro dělnickou a nižší střední vrstvu společnosti, někdy i kvůli komplikovanému terénu a výkupu pozemků v této oblasti. Právě tento rozdíl vyzdvihuje architekt Hrdlička: „Když se obnovovaly interiéry, tak samozřejmě s ohledem na současný užitný styl.“ Například se tolik netopilo, teplo bylo jen u kamen. Proto pánové nosili teplé vestičky či župany a dámy dlouhé sukně a dlouhé rukávy.

Všechny zmiňované domy jsou buď po rekonstrukci nebo právě rekonstruovány tak, aby se navrátil punc jejich slávy. Současní vlastníci si najali kvalifikované architekty, kteří si dali tu práci a odstranili jednak nepovedené zásahy napříč stoletím a za druhé se snažili zjistit, jak přesně domy před sto lety vypadaly. Zkrátka jejich cílem bylo vrátit domům duši. Ale o tom až příště…

Foto:  @vashek_photo

Zdroj: Slavné pražské vily, nakladatelství FOIBOS, vydání 2008.

Secesní Prahou, Petr Wittlich, Nakladatelství Karolinum, vydání 2005.

Praha 1891–1918, nakladatelství Libri, rok 1997.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *