Jazzový pianista Vít Křišťan měl ke konci listopadu loňského roku sólo koncert v Atriu Žižkov. Jak sám říká, tvoří na místě z daného momentu, v hudbě má rád svobodu, a tak i tento koncert byl jedinečný a neopakovatelný. Improvizaci učí i své studenty na konzervatoři Jaroslava Ježka, JAMU a HAMU. Povídat jsme si začali o hudbě a skončili u nesmrtelnosti duše.
Říkáte, že v improvizaci jde o to, jak to kdo uchopí. Jak mohu zahrát jinak například Mozarta?
Mozart je napsaný fakt přesně, nota od noty, i když dříve se i u takové klasiky hodně improvizovalo. Nicméně v dnešní době se improvizuje hlavně v jazzu. Samozřejmě, že melodii poznáte, ale způsob, jak se skladba zahraje, jestli tam bude jiná nálada, to je na interpretovi. Jestli bude smutná, nebo veselá.
Ale jak můžu technicky zahrát danou skladbu, aby zněla smutně?
Ten akord, který je veselý, změním na smutný… z mol udělám dur, zpomalím, zrychlím. Nebo se třeba na nějakém místě zastavím, i když je ta píseň plynulá.
Rozhodujete se až na místě, jaká ta nálada bude?
Pro mě je daný okamžik vždy unikátní, nejraději mám pocit, když to něco rozhoduje za mě, když se to děje samo, není to prvoplánové. Kam to chce, tam to pouštím. V ideálním případě.
Jaká nálada panovala při vašem koncertě v Atriu Žižkov?
Nálada byla komorní a útulná. V důsledku přísnějších protiepidemických restrikcí dorazilo méně posluchačů. Nicméně myslím, že jsme si koncert společně všichni užili. Mně se hrálo dobře, místní klavír je velmi kvalitní a také se podařilo od prvních not navázat spojení s publikem, které mě inspirovalo.
Jak často míváte koncerty?
Někdy hraji každý den, jindy mívám koncerty jednou či dvakrát do měsíce. Hraji ve spoustě kapel. Představa o pianistech se někdy liší od reality. Lidé si představují člověka s bílou šálou, který hraje sólo recitály, ale to je minimum, většinou hraji někde s kapelou, nebo doprovázím zpěvačku či zpěváka. Třeba i v zahraničí, tak se dost často dostanu po Evropě.
Vždy hrajete na klavír?
Hraji na klavír i na klávesy. Ale u klavíru se cítím nejlíp.
Živíte se jen hudbou. Splnil jste si tím sen?
Ono mi nic jiného nezbylo. Už od malička jsem cítil, že k tomu vlohy mám.
Tak ty jste podělil, že?
Jo, hlavně po babičce. Hrála a zpívala krásně, dostala se na konzervatoř, ale protektorát jí zkazil plány. Babička mě vždy podporovala, naši taky. Studoval jsem i v Polsku a Dánsku, kde jsem se zaměřil na jazz. Vnímám to jako dar, ale je běžné, že muzikanti učí a do toho koncertují, nebo nahrávají ve studiu, tvoří filmovou hudbu, cesty jsou různé. A já jsem měl štěstí, že na JAMU hledali učitele.
Takže jezdíte do Brna?
Ano, jezdím každý týden. Vlakem.
Proč ne autem?
Nejsem blázen, vlakem je to pohodlný, udělám cestou spoustu práce.
A učíte ještě někde?
Na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na HAMU.
A jací jsou vaši studenti?
Všichni u mě studují jazzové piano, zabýváme se tradiční formou improvizace. Ale každý je jiný, tak se snažím nezabít individualitu.
Zpíváte?
Občas. Mám vůči zpěvákům obrovský respekt.
Jak vidíte dnešní hudební popovou scénu? Jak se díváte například na nejpopulárnější zpěváky komerčního charakteru?
Každá sféra má své posluchače. I komerční zpěváci to nemají zadarmo, za jejich výkonem je také práce. Že jde vyloženě o komerční produkt, je sice jedna věc, ale i tak si to odřeli. Když to ale vezmu z hlediska uměleckého, je tady spousta muzikantů, kteří enormně převyšují zpěváky, kteří se považují za vrchol.
A čím to je?
Nedělají komerci, nenapíši text „láska páska“ na dva akordy. Další věc je diktát rádií, která rozhodují o tom, co se bude hrát stále dokola. Je to byznys. Ale věc druhá je internet, kde se mohou prosadit hity, které rádia vůbec nehrají, a také se poslední dobou dostávají do popředí nové tváře, například díky SuperStar.
Z jiného soudku, neděsí vás další lockdown?
Ne, já věci beru tak, jak jsou. Neděsím se toho, žijeme s covidem, je to tak, nosíme roušky, občas se nás někdo zeptá, jestli máme potvrzení. Strávil jsem minulý rok na Vysočině a užíval si, jak se proměňuje během ročních období.
Měl jste čas na koníčky?
Ano, na Ultralight letadla.
Ultraligh – to jsou taková malá letadla, kde pilotujete sám? Jste odvážný.
Já v tom odvahu nevidím, protože pilotování není něčím, co bych musel překonávat. Přijde mi přirozené, nebojím se. Letadla mě uchvacují – i svým tvarem, jsou jako ženská. Je to poezie. Navíc si letadlo sám zrekonstruuji a natřu.
Sám si zrekonstruujete? To jste šikovný, děláte si i doma drobné opravy?
S manželkou, která má velké estetické cítění, jsme byt hodně zrekonstruovali, oba máme zálibu v retro designu. Milujeme vysoké stropy, velká okna, parkety, dřevěnou podlahu. Židle ze statku jsme natřeli každou jinou barvu, a tak jsme jim dali novou tvář.
Vy jste dříve bydlel ve Vršovicích…
Zhruba pět let. Čtvrtý rok už bydlíme jinde. Ale rádi se sem se ženou z nostalgie vracíme, na procházky, do kaváren, do Kina Pilotů, do Café Sladkovský…
A vaše žena také hraje?
Je zpěvačka a učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka zpěv.
Nebojí se manželka sednout do toho malého letadla?
Ne, sice se bojí výšek, ale do letadla si se mnou sedne.
A vy má strach z čeho?
To je těžká otázka.
Já bych si s ní rady věděla.
Žádné fobie nemám… asi by záleželo na nějaké situaci, ale že bych se apriori obával něčeho, co nemůžu ovlivnit, to ne. Obecně beru strach jako nevědomost. Když už člověk ví, tak se nemusí bát, jen ví, že bude daná situace třeba nepříjemná. A pak ještě rozlišuji strach a respekt. Člověk se kolikrát bojí toho, co nezná. Je to zbytečné. Co nejhoršího se člověku může stát? Může umřít. A to je taky strach z neznáma. Těžké je to hlavně pro ty, co zůstanou. Největší zkouškou je, když člověk o někoho přijde. Ale abych odpověděl na otázku, strach nemívám, čím dál více se s věcmi smiřuji, a čím jsem starší, tak mě baví být v tom, v čem je.
Věříte v Boha?
S manželkou praktikujeme buddhismus. Buddha není bůh, ale je to stav mysli.
A jak vnímáte posmrtný život? Co bude s vámi, až umřete?
Buddhismus mě utvrdil v tom, že to, co prožíváme, není jediná varianta, nejde o to, co prožíváme, ale o prožívajícího. Jediná věc, na kterou se můžete spolehnout, je, že všechno se mění. Ale prožívající je tady stále. Smrt je jen změna okolností.
Takže věříte, že vaše mysl se vrátí v jiném těle?
Možná. To se tak nedá říct, jsou různé formy existence… v mysli se může stát všechno, a tam se taky vše děje. Věřím, že vazby, které máme s někým, nejsou poprvé, určitě jste zažila to, že jste s někým setkala a cítila nějaké vibrace. Lidské tělo je jen schránka, ale ta energie někde je pořád, i když tělo zanikne.
Autor: Alžběta Bublanová
Foto: archív Víta Křišťana