Václav Dejčmar: O energii, architektuře a budoucnosti lidstva
V době, kdy se společnost intenzivně zabývá otázkami udržitelnosti a efektivního využívání zdrojů, přichází inspirativní a netradiční perspektiva z rozhovoru mezi ekonomem a filantropem Václavem Dejčmarem a architektem Petrem Hájkem, spoluautorem Centra současného umění DOX. Jejich diskuse propojuje témata energetiky, architektury a hlubokých filozofických otázek o podstatě lidské existence. Nabízí fascinující pohled na budoucnost, od udržitelné architektury až po úvahy o nesmrtelnosti.
Energie: Hledání komplementu k bílé a energii
„Přemýšlel jsi někdy o tom, jaká je komplementární barva k bílé?“ zahajuje Dejčmar zdánlivě jednoduchou otázkou o světle a barvách. Tento dialog se postupně rozvíjí do hlubších úvah o tom, co by mohlo být komplementem energie. Dejčmar přirovnává bílou barvu, která obsahuje všechny barevné frekvence světelného spektra, k energii, zatímco černá představuje absenci všech barev. „Je komplementem energie něco jako ‚nic‘?“ zamýšlí se. Odkazuje na Einsteinovu slavnou rovnici E=mc², která ukazuje, že energie a hmota jsou vzájemně zaměnitelné. Energie ve smyslu absence, nebo dokonce její opak, může být stavem absolutního klidu, bez pohybu či změny. Dejčmar uvažuje, zda jednou budeme schopni přeměňovat hmotu na energii a naopak. „To, že to zatím nedokážeme, je jen důsledek naší neznalosti,“ konstatuje. „Z pohledu fyziky není energie ani drahá, ani vzácná.“
Architektura a energie: Plýtvání jako umění
Petr Hájek obrací pozornost zpět k architektuře a zmiňuje její definici jako „umění plýtvání“. Jak může být architektura, která by měla směřovat k udržitelnosti a efektivitě, považována za umění plýtvání? Dejčmar odpovídá, že skutečné umění a estetická kvalita v architektuře často vyžadují určitou míru plýtvání. Uvádí příklad skleněných stěn nebo velkých otevřených prostorů, které nemusí být nejefektivnější ani ekonomické, ale přinášejí jedinečný zážitek a pocit prostoru, což může být pro člověka důležitější než samotná úspornost.
Oba se shodují, že tento přístup je z hlediska udržitelnosti problematický. Pokud by se však podařilo dosáhnout levné a snadno dostupné energie, plýtvání pro umělecké účely by již nebylo považováno za luxus. Architektura by tak mohla být osvobozena od nutnosti šetřit a omezovat se, a místo toho by se mohla soustředit na poskytování kvalitních zážitků a estetických hodnot.
Lidská kreativita vs. umělá inteligence: Kdo bude kurátorem budoucnosti?
S postupujícím vývojem umělé inteligence (AI), která získává schopnosti blízké lidské kreativitě, se Dejčmar zamýšlí nad tím, zda v budoucnu nebude AI tvořit architektonické návrhy a estetická řešení. Přesto věří, že lidský prvek zůstane nezbytný jako „kurátor“, který rozhoduje, co je esteticky přitažlivé a vhodné pro člověka. „Kreativita je už dnes všude kolem nás, ale vzácný bude kurátor, který dokáže vybrat správné řešení,“ říká Dejčmar. Tento lidský kurátor by měl umět vybírat z nepřeberného množství možností, které AI nabízí, a upřednostňovat to, co je esteticky i emocionálně vhodné pro lidské prostředí.
Tato úvaha vede k otázce budoucí architektury, která možná nebude sloužit lidem, ale „transhumánním bytostem“ s odlišnými potřebami a vnímáním světa. V takovém případě by samotná architektura mohla nabrat zcela nový směr, kde tradiční pojmy jako prostor, materiál nebo energetická efektivita nebudou relevantní.
Architektura ve virtuálních světech: Konec fyzické architektury?
S rozvojem technologií a virtuální reality se Dejčmar dotýká myšlenky, že fyzická architektura by mohla být nahrazena virtuálními světy, kde lidé prožívají své zážitky nezávisle na reálném prostoru. „Kde je pozornost, tam je život,“ vysvětluje a přirovnává tuto hypotézu k filmovému světu Matrix, kde si lidé tvoří vlastní realitu. Virtuální světy by mohly nabídnout nekonečné možnosti tvarů, barev a zážitků bez omezení materiálem či prostorem. Otázkou pak je, zda v takové budoucnosti bude tradiční architektura vůbec potřebná, nebo zda se veškerá kreativita a design přesunou do digitálního prostoru.
Udržitelnost: Realita nebo PR iluze?
Rozhovor se dále zaměřuje na téma udržitelnosti, kterou Dejčmar kritizuje jako koncept často redukovaný na symbolické činy, jako je odmítání plastových brček nebo preferování lokálních produktů. Tvrdí, že tím, že se ekologická snaha soustředí na povrchní aspekty, ztrácí se pohled na skutečně efektivní změny s globálním dopadem. Podle něj je potřeba najít „pákové body“ – klíčová místa v komplexním systému civilizace, kde malá změna může vyvolat zásadní efekt.
Udržitelnost by tedy měla být více než individuální snahou; spíše strategií zaměřenou na zlepšení v rámci celého systému. Varuje, že bez skutečně efektivních řešení může být snaha o udržitelnost jen drahou iluzí bez reálného dopadu na planetu.
Budoucnost: Dokážeme „hacknout“ smrt?
Možná nejzajímavější a nejkontroverznější část rozhovoru nastává, když se oba začnou bavit o možnostech prodloužení lidského života a „hackování“ procesu stárnutí. Dejčmar optimisticky předpokládá, že zpomalení nebo zastavení stárnutí by mohlo prodloužit lidský život na stovky let, a to již během několika desetiletí. Zmiňuje teorii, že stárnutí je způsobeno zkracováním telomer, což by se mohlo chemicky zpomalit nebo zastavit. Tím bychom mohli dosáhnout prodloužení života, jaké si lidé dosud mohli představit jen ve sci-fi.
Přesto si klade zásadní otázku: I kdybychom měli nekonečný život a neomezený přístup k energii, co by bylo hlavní hodnotou? Dejčmar věří, že by to byl smysl života a schopnost vytvářet hodnoty přesahující jednotlivce. V takovém světě by se klíčovými stali „kurátoři smyslu“ – lidé schopní dávat světu a lidskému životu hlubší význam.
Omezení jako motor kreativity
Jedním z paradoxů pokroku je, že přílišné možnosti a svoboda mohou vést k „paralýze rozhodování“, kdy lidé ztrácejí schopnost se rozhodnout. Dejčmar cituje Pabla Picassa: „Kdyby na světě existovala jen modrá barva, nebyl bych horším malířem.“ Omezení tedy nemusí být překážkou, ale naopak stimulem pro kreativitu. Omezené zdroje, čas, prostor a materiály nutí člověka přemýšlet a hledat netradiční řešení. Dejčmar věří, že pokud lidé jednou získají neomezenou energii a možnosti, budou se muset zaměřit na hledání smyslu ve světě, kde je vše dosažitelné – a to může být největší výzva.
Cesta vpřed nebo návrat do středověku?
Dejčmar zdůrazňuje důležitost neustrnout ve vývoji a nebát se investovat do inovativních řešení, jako je například fúzní energie. Kritizuje současné ekologické snahy, které se často zaměřují na zastaralé technologie místo odvážných investic do pokročilých a dlouhodobě efektivních řešení. Připomíná projekt Manhattan jako příklad masivního nasazení zdrojů do technologického pokroku, který přinesl zásadní změny v oblasti jaderné fyziky. Podobná vůle by dnes mohla urychlit pokrok v energetice a přinést skutečně efektivní řešení.
Tento rozhovor s Václavem Dejčmarem a Petrem Hájkem nepřináší jen otázky o budoucnosti energie a architektury, ale také hluboké filozofické úvahy o smyslu života a roli technologie v našem světě. Nabízí fascinující scénáře, kde bude potřeba nejen vědecký pokrok, ale také moudrost a smysluplná rozhodnutí.